Jak Eduard Štorch bojoval proti nudné výuce dějepisu

Eduard Štorch začínal učitelskou dráhu ve východních Čechách, poté se přestěhoval na Mostecko. Prý pro něj tahle štace byla zásadní z několika důvodů…

Ano, poprvé tu viděl odkrytou zemi při těžbě uhlí, díky čemuž se začal zajímat o archeologii. Kromě toho musel řešit, jak se chovat k dětem, které žily jako dospělí. Rodiče je nutili pracovat v lomech, děti hrabaly rukama uhlí, po práci pily alkohol nebo kradly. Školu vnímaly jako další nepříjemnou povinnost. Štorch pochopil, že pokud chce, aby ho respektovaly, musí je vytáhnout ze třídy. Chodil s nimi do přírody a tím odboural bariéru, která mezi nimi byla. Začal věřit, že i děti z takto zdevastované společnosti lze nadchnout pro vzdělání.

Slavil úspěch a zároveň se znelíbil školním inspektorům. Co mu vyčítali?

Zastávali názor, že žáci mají sedět ve třídě, kde jsou plně pod kontrolou. Psali o Štorchovi, že používá rozvratné metody a je nebezpečný učitel. On se přitom snažil, aby odborná veřejnost jeho reformy vyučování pochopila, publikoval své vize a argumentoval tím, že výuka v přírodě se osvědčila v západní Evropě, například v Berlíně, a také zmiňoval školy v přírodě, které fungují v Americe.

Z Mostecka se přestěhoval do Prahy, kde dostal místo v Libni a vyučoval dějepis. Jaké inovace tentokrát zavedl?

Pro Štorcha byl největším nepřítelem nezáživný výklad dějepisu. Vadilo mu nesmyslné memorování letopočtů. Chtěl děti zaujmout pomocí příběhů a obrazů. Spojil se s dobrým ilustrátorem a společně navrhli učební pomůcku – závěsný obraz, takzvanou Dráhu dějin. Byla na něm klikatá chronologická linka, kde označil důležité etapy světové a české historie. Velký prostor věnoval pravěku, ale málo místa devatenáctému století, které naopak tehdejší pedagogové prosazovali nejvíc. Jeho návrh kolegové podrobili zdrcující kritice, tato učební pomůcka jim přišla nevhodná. Spustila se nenávistná kampaň, která trvala patnáct let. Pomůcku Dráha dějin úřady schválily až v roce 1946.

To zní jako nekonečný boj na všech frontách.

Na Štorchovi opravdu obdivuji právě tu jeho zaťatost, protože když si čtu, co mu psali pedagogové nebo archeologové, je mi jasné, že musel neustále bojovat za své nápady. Archeologové ho nebrali vážně, protože neměl odborné vzdělání. A učitele si proti sobě poštval, protože chtěl změnit styl výuky, který ostatním vyhovoval. Chtěl bych v našem dokumentárním filmu ukázat, že Štorch byl v mnoha směrech progresivní a jeho nápady jsou inspirativní i pro dnešní dobu. Rozhodně je zajímavý i jako vizionář. Založil tady první českou školu v přírodě, napsal první román o pravěku a také byl jedním z prvních, kdo napsal dobrodružný román pro mládež, kde je hlavní hrdinkou dívka. Jmenoval se Minehava.

Kde při tom všem bral čas na psaní knih pro děti?

On zkrátka věřil, že je potřeba nejrůznějšími způsoby přiblížit mladé generaci dobu pravěku. Knihy byly další prostředek, jak je pro tohle téma nadchnout. V roce 1905 napsal první verzi Lovce mamutů, kde vylíčil, jak asi probíhal lov a každodenní život pravěkých lidí. V následujících letech dopisoval další a další verze Lovce mamutů. Vycházel především z literatury o pravěku, sledoval publikace zahraničních odborníků. Všechny svoje knihy směřoval do míst, odkud měl praktickou zkušenost, od Mostecka přes Kokořínsko až do Libně.

Jaké byly reakce právě na tuto knihu?