Covidový paradox: Nikdy jsem neměl úspěšnější rok, říká výtvarník Jan Kaláb

Právě v tuto chvíli má jednu výstavu v pražské Ville Pellé, druhou ve francouzském Orleans, třetí v Londýně, a „obrazy mi určitě visí ještě někde jinde...“ Klíčový muž české graffiti scény v porevolučním období, dnes třiačtyřicetiletý Jan Kaláb, přestoupil do první galerijní ligy a velmi úspěšně své obrazy prodává. Celý rozhovor si můžete poslechnout v podcastu Host Reportéra buď přímo zde, nebo v podcastových aplikacích.

Vzpomněl sis cestou do naší redakce v Truhlářské, jak jsi kdysi nedaleko odsud maloval obrovská graffiti?

Hele, přijel jsem k vám na kole jinudy, ale chápu, že narážíš na zeď u těšnovského tunelu – tam když se ocitnu, samozřejmě se na zeď podívám.


A co si říkáš?

Že tomu ti dnešní kluci moc nedávaj... Ale vážněji: těšnovská zeď byla kdysi důležitá možná hlavně pro mě. Je zajímavá, protože se postupně zvyšuje a vlní, stojí v centru města, kde každých pět minut jede okolo tramvaj, a tohle všechno mi připadalo lákavé. Co jsem tam udělal, to viděla spousta lidí, ale dnes se už lidi z okna tramvají stejně moc nekoukají. Všichni čumí do mobilů.


Takže co se ti hned vybaví, když řeknu Těšnov?

Čas. Míval jsem ještě dost času a nezištně tam strávil třeba čtrnáct dní v kuse s válečkem nebo sprejem v ruce.


Ještě sprejuješ?

Moc ne, ten čas už chybí. Životní hra se změnila a přeorientoval jsem se. Každý všední den trávím v ateliéru.

 

Kompletní rozhovor si můžete poslechnout zde:

 

​​​​​​​​​​​​​​

 


Ty máš ateliér přímo pod známým nevěstincem v Holešovické tržnici. Jak se covid dotkl sexuálního byznysu?

Těžko říct – za lockdownů stály, teď už zase jedou. Město je chce dlouhodobě vystěhovat, ale provozovatelé vědí, že lepší prostor neseženou, protože jsou vlastně v centru, a klienti mají v rámci velké tržnice soukromí. Vedou to protřelí chlapi, kteří se nevzdají a ještě pár let tam nejspíš vydrží, což mně osobně nevadí, protože to jsou bezproblémoví sousedé.


Co znamenaly covidové restrikce pro tebe?

Možná bych neměl být až takhle upřímný, ale pro mě s covidem začalo velmi úspěšné období, co se týče prodeje.

 

​​​​​​​
Jak si to vysvětluješ?

Je to takový paradoxní covidový efekt – lidi najednou měli daleko víc času, necestovali, a ti bohatí chtěli utrácet peníze, protože kvůli pandemii kdovíjak nezchudli. Snad všichni vycítili, že se blíží citelná inflace, nechtěli nechávat peníze v bance a začali nakupovat mimo jiné umění. Skutečně jsem si neměl nač stěžovat. Loni na jaře, když jsme všichni mysleli, že umíráme, protože bylo dvě stě potvrzených případů, jsem se rozhodl neležet s rouškou doma pod dekou, denně jsem chodil do aťasu malovat, a bylo mi dobře, protože už jsem si potřeboval vydechnout. Do té doby jsem každou chvíli lítal někam po výstavách, jednou Asie, pak hned Amerika, bylo toho moc, a já chtěl být víc s rodinou, což covid umožnil.


Loni na podzim jsi taky prodal v londýnské aukční síni Sotheby’s obraz jménem Blue Cloud 1234 PM. Zájemce zaplatil 560 tisíc korun, což je dost, ne?

Je.


Myslíš, že to je pro tvoji kariéru důležitý moment?

Pro umělecký byznys to důležité je, protože tabulky aukčních výsledků investoři a sběratelé umění analyzují. O kvalitě díla částka nemusí vypovídat, ale radost udělala nejen mně, ale dejme tomu i mému galeristovi z brazilského Ria, který hned volal, že je to pro nás úžasná reklama: „Jako bych dostal razítko na to, že nabízím dílo, které má smysl koupit!“


Letos na jaře jsi pro změnu za skvělé peníze prodal svůj první token. Můžeš mi nějak laicky vysvětlit, oč přesně jde?

Token je dílo v digitální podobě, dejme tomu obrázek nebo video, u nějž je vlastnictví zapsáno do blockchainu a nikdo ti ho nesebere.


O co šlo u tebe?

Mám štěstí, že spolupracuju s londýnskou galerií, která se kryptosvětem zabývá – delší dobu už například prodává obrazy za bitcoiny. Společně jsme vymysleli, že digitálně uděláme takový můj klasický obraz ve tvaru zdeformovaného kruhu, který rozpohybujeme. Připadalo mi to logické, protože už dávno svoje obrazy vnímám jako pohyb nehybného; mám pocit, že se jakoby vlní. S animátorem jsme to tedy rozhýbali a takzvaně vytěžili, což byla investice z naší strany.


Je s tím hodně práce?

Několik dní. Vlastně mi došlo, že to je podobně pracné jako něco doopravdy namalovat – i do téhle moderní tvorby je nutné vložit čas a energii.


Za kolik jsi pak svůj token vydražil?

Za 11,8 etherea, což v tu chvíli bylo asi 560 tisíc korun. Pak to byl chvíli milion, načež to zase kleslo, jak už to u kryptoměn bývá, a dnes to je okolo sedmi set tisíc korun. Zisk si samozřejmě dělíme s tou londýnskou galerií a něco si strhne i aukční platforma, ale stejně mě výsledná cena tak šokovala, že jsem málem spadl ze židle. V duchu jsem si přál příhoz na čtyři etherea, což by bylo zhruba srovnatelné s cenou mého fyzického obrazu. Pár vteřin před koncem tam byla nejvyšší nabídka 3,2 etherea, ale v tu chvíli někdo přihodil na 11,8.


Chápeš důvod?

Kupce jsem kontaktoval a je kryptofinančník, fanoušek mého díla z Hongkongu. Říkal, že v jejich kultuře jsou důležitá čísla, a že by asi dal rovných deset, ale desítka prý nepřináší štěstí, zatímco cifra 11,8 je v úplném pořádku. No ale hlavně mu to asi bylo jedno, protože podobní lidi nakoupili spoustu etherea v době, kdy bylo skoro zadarmo, a žijí v jiných relacích. Což vůbec nevadí. Opravdu jsem měl radost, že mě někdo na druhém konci světa sleduje a stojím mu za to.


Takže teď už budeš dělat jenom tokeny?

Jak říkám, od toho pána to byl jakýsi akt sympatie k mému dílu, a laťku nasadil tak vysoko, že ji asi jen tak někdo nepřekoná. Obávám se, že mezi mými fanoušky moc takových kryptomagnátů není, takže dál spoléhám na barvy a ateliér. Ale ano – do budoucna je to další zajímavé médium.


Na závěr mi řekni: Co ten pán teď s tvým tokenem dělá?

Nejspíš ho má v kryptopeněžence na mobilu, a když je nálada, tak ho ukazuje v hospodě kámošům. Nebo když mu přijde návštěva, pustí jí to na velkou obrazovku. Každopádně právě on je jediný člověk na světě, který může říct: Tohle je jen moje.

 

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama