Člověk by neměl zpívat o vlastním pohřbu v minulém čase, říká Lucie Redlová

Je radost potkat písničkářku Lucii Redlovou: na rozhovor přijde i s mandolínou na zádech, ochotně ji vytáhne z futrálu a hraje: „Horehron, Horehron, ja som Horehronka, poďte chlapci do nás, budem vám frajerka!“ Potom nadšeně vypráví – za hodinu toho řekne tolik, co jiní za celý den, a posluchač má pocit, jako by seděl s dávnou výbornou kamarádkou. Celý rozhovor si můžete poslechnout i v podcastu Host Reportéra.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Když jsem poprosil, ať zahraješ, spustila jsi Horehronku. Je pro tebe něčím výjimečná?

Tuhle krátkou píseň, kterou jsem mimochodem uzavřela novou desku Lidová Redlová, mám od babičky, pocházející právě z Horehroní.

 

Od babičky z čí strany?

Z tatínkovy.

 

Čili Vlasta Redl je vlastně Čechoslovák!

Přesně tak. Babička se v mládí provdala na Valašsko a většinu života strávila ve Valmezu, ale často jsme jezdívaly autobusem na Slovensko, kde žili její bratr a sestra. A pak se před dvaceti lety stalo, že mě přijala kapela Docuku, která se zabývala i lidovkami, tak jsem poprosila babičku, ať mě naučí nějakou pěknou slovenskou, kterou si tam prosadím. Od té doby Horehronku ráda hraju.

 

Přesných dvacet let?

A několik týdnů navíc, protože první koncert jsem zažila v polovině dubna 2002. Konal se v domovském prostředí, ve valašskomeziříčském M-Klubu, a dodnes vzpomínám, jak moc jsem byla nervózní. Kluci z Docuku původně chtěli, abych jen zpívala, ale to bych se nejspíš nudila, chtěla jsem i hrát. Kytara byla v kapele už zabraná, tak jsem si vymyslela mandolínu, nechala si ji od táty nadělit k Vánocům – a už v dubnu byl ten první koncert.

 

Rozhovor je k poslechu i ve formě podcastu:

 

 

Neříkejte, že jsem Redlová!

Já se tě na tátu skoro bojím ptát, protože mám pocit, že tyhle otázky nemáš ráda – ale asi se tomu dnes nevyhneme.
Proč myslíš?

 

Protože se podle mě na nové desce k Vlastovi Redlovi hlásíš jako nikdy dřív, tvoříš tak trochu v jeho stylu. Jsi uctivá k folkloru, ale hraješ ho nově, posouváš písně o kus dál – jako táta.

No jo, nějak jsem k tomu dorostla. A nemusíš se bát, mluvit o tátovi mi nevadí.

 

 

Pro jistotu se tě nejdřív zeptám na mámu.

To děláš dobře, maminky jsou důležité. Ta moje mě porodila v únoru, a protože jí bylo devatenáct, v květnu pak šla k maturitě na gymplu; musela to být jízda. Maminka určitě ovlivnila můj hudební vkus – byly to její desky a kazety, na kterých jsem vyrůstala, ať už Beatles, Queen, David Bowie nebo třeba Nedvědi. Táta se od nás záhy odstěhoval, viděli jsme se málokdy, takže to byla právě maminka, kdo mě začal brát na festival Zahrada ve Strážnici, a kdo byl u toho, když jsem začala mlátit do kytary.

 

Což bylo kdy?

V mých čtrnácti. Kousek od Strážnice na přehradě Lučina jsme si udělaly prázdniny, a tam je u vody stánek, kde se hrála každý večer na kytary taková ta klasika, Kameloti a podobně. Já sice doma kytaru po mamince měla, ale do té doby mě vůbec nezajímala. Až teď se ve mně cosi hnulo a já hned po návratu začala denně cvičit s tím, že si za rok na Lučině zahraju ty Kameloty s ostatními – což se taky stalo. Nikdo nechtěl věřit, že jsem vlastně začátečnice, ale tak zásadní pokrok je asi typický pro lidi, kteří se nestresují etudami v hudebce, ale do kytary se zažerou jednoduše proto, že chtějí.

 

Před chvílí jsi uznala, že se tvé vnímání muziky poslední dobou výrazně přiblížilo tomu tátovu. Neuvažovala jsi o nějakém duetu na desku?

Upřímně řečeno uvažovala, ale s tátou to bývá složitější, všechno mu chvíli trvá, a protože jsem na jaře opravdu chtěla album vydat, nakonec jsem se ho ani nezeptala. Každopádně platí, že se tomu na svoje pomalu stárnoucí kolena nebráním, takže co se má stát, nechť se stane. U mě byla dlouho potíž v tom, že jsem nechtěla vypadat jako nějaká protekční dcera, což by bylo mimo realitu, protože táta měl v mojí hudební kariéře jenom okrajovou úlohu.

 

Jakou?

Byl pozorovatelem a taky mě zásoboval nástroji – kromě mandolíny od něj mám i svou nejoblíbenější koncertní kytaru. Na nic si nestěžuju, ale dodnes se občas stává, že po mém koncertě někdo přijde a začne se rozplývat, jak miluje tatínka a ať ho pozdravuju – a co na tohle říct? Žádný duet jsme spolu zatím neudělali, nicméně třeba nedávno jsme si spolu zahráli u nás ve Valmezu Husličky během benefice pro Ukrajinu a znovu mi došlo, jak je to pro lidi vzácné. Okamžitě naběhli s mobily co nejblíž a začali si natáčet Redlovou s Redlem na jednom pódiu.

 

Ty jsi mnohokrát musela zažít kuriózní situaci, kdy lidé u ohně zpívali třeba právě Husličky, aniž by tušili, jak máš k té písni blízko.

Kamarádi bohužel obvykle hned práskli, že jsem Redlová, což mi bylo líto, protože ty písně sama u táboráků hraju a nechci, aby někoho znervózňovalo, že k nim mám třeba o trochu blíž.

 

Proč by to lidi mělo znervózňovat?

Někdy mívají pocit, že to mám coby dcera perfektně nadrcené a kritice podrobím každou chybu, což je nesmysl – já se ty písničky naučila sama doma jako ostatní, ze zpěvníků a z kazet. Jsem ráda za každého, kdo vezme kytaru do ruky, a ke štěstí mi stačí, když hraje s radostí a elánem, chyby jsou naprosto nepodstatné... Takže nejlepší je, když se u ohně ocitnu vedle cizí party a vlastní kamarády se mi povede zapřisáhnout, ať moje příjmení nezmiňují. Jsem inkognito a Redla zpívám vedle všech ostatních jako normální ženská, protože já jsem normální ženská!

 

Nikdy ses vůči tátovým písním nevymezovala?

Naopak, opravdu je mám ráda. Ono to asi bude i tím, že jsme se v dětství moc nevídali a písničky představovaly hlavní spojení mezi tátou a dcerou. Babiččina slovenská sestra měla doma gramofon a malou desku AG Fleku, kde byly jen dvě skladby – myslím Dohrála hudba a Všichni ti lžou. Jako jedenáctiletá jsem je poslouchala třeba hodinu v kuse, protože tam přece zpíval tatínek, kterého příště potkám kdovíkdy.

 

Já jsem hrozná „lata“

Podle mě máš neobyčejnou schopnost zapamatovat si a zahrát stovky cizích písní...

... máš pravdu, že když se mi nějaká líbí, daří se mi rychle trefit akordy.

 

Během covidových lockdownů jsi vysílala spoustu streamů a každý ten koncert byl jiný, protože si fanoušci vybírali, co jim zahraješ: Beatles, Queen, Buty...

Všechno jsou to věci, které miluju, a ty se učím snadno a ráda. Za pandemie to pro mě navíc bylo motivací, proč vzít kytaru do ruky, protože já jsem hrozná lata, a když nemám v diáři koncerty, skoro necvičím.

 

Co znamená slovo lata?

Něco jako lempl. Valašský výraz, pardon... Ale konkrétně před streamem písní od Buty jsem se dost nadřela, týden jsem je pilovala od rána do večera. Zjistila jsem totiž, že mě přijedou podpořit basák Buty Peťa Vavřík a bubeník Marcel Gabriel, který je známý z Mňágy a Žďorp, nicméně s Buty hrál na bicí taky. Zařekla jsem se, že s takovou rytmikou to musí trochu šlapat, takže jsem cvičila jako nikdy – psal se rok 2020 a já ještě nemohla tušit, že mi pak oba dva pomůžou s Lidovou Redlovou.

 

Navzdory tomu, že jsi z Valašska, si občas při poslechu toho alba připadám jako na Horňácku.

Vysvětlení je snadné. Slyšíš tam hrát horňáckého primáše Petra Mičku a hlavně Juru Hradila, který se nechal Horňáckem inspirovat ve svém fantastickém projektu Hrubá hudba. Jura má naprosto zásadní podíl na tom, jak moje deska zní.

 

Jak jste se s Jiřím Hradilem, kterého známe například i ze skupiny Tata Bojs, dali pracovně dohromady?

Jeho Hrubá hudba vystupovala před rokem na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou, což je festival, kam jezdívám každoročně a léta už tam dělám stagemanagerku. Hráli v noci jako poslední a já se nadšením opupínkovala. Protože jsem člověk impulzivní až cholerický, hned jsem za Jurou běžela, že teď dělám taky takové lidovky nebo pololidovky, jestli mi tu desku nechce produkovat, a Jura k mému překvapení souhlasil. Možná cítil to, co spousta posluchačů, že jsem ve svém pojetí lidových nebo pseudolidových písniček autentická. Že se v nich cítím dobře.

 

Dvě písně na albu jsou věnované muzikantům, kteří nás nedávno opustili. První z nich se jmenuje Kamarádko moje…

Tou kamarádkou je moje milá Jitka Šuranská, zpěvačka a houslistka, která zemřela roku 2019. Mám pocit, že bez Jitky by deska Lidová Redlová ani nevznikla, protože já například nikdy dřív nepsala texty. Pak najednou Jitka zemřela, já si s ní celou následující noc povídala, a ráno ze mě vypadl text Kamarádko moje, což není žádné velké básnění, ale pseudolidový styl: „... já ti nezahraju, ležím v černej zemi / už ně, kamarádko, už ně špatně není...“ Pro někoho jsou to klišé, ale já zjistila, že mě to netrápí, že mi to takhle naopak vyhovuje.

 

Znaly jste se s Jitkou Šuranskou dlouho?

Mohlo to být roku 2005, kdy hrála spolu s Jirkou Plockem u nás ve Valmezu, a toho dne jsme se skamarádily. Rok a půl jsme spolu hrávaly v Docuku, pak se naše sólové cesty často protínaly ještě s další kamarádkou Beatou Bocek, až nás roku 2013 pozvali všechny tři na koncert do Turnova, kde jsme se daly dohromady a zjistily, že umíme takhle ve třech udělat bezvadný program. Od té doby jsme pod názvem MDŽ odehrály snad čtyřicet vzácných, podle mě krásných koncertů, ale spíš než jako na kolegyni na ni myslím jako kamarádku. Měly jsme podobné povahy: dvě neřízené střely. Nikdy jsme si nestačily říct všechno, co jsme potřebovaly, ačkoli jsme obě mluvily rychle a času bylo dost.

 

Po čem se ti stýská nejvíc?

Asi po našich debatách o vztazích. O chlapech. Spousta kamarádů je uzavřenějších, neřeknou na sebe všechno, ale Jitka takový blok neměla, stejně jako já, a tak jsme se po pěti minutách dostaly hluboko do intimních sfér.

 

Našla už sis v tomto ohledu náhradníka?

Kamarádů mám naštěstí dost – průběžně se stává, že potkám neznámého člověka, se kterým to okamžitě zacvakne, jako bychom se znali z jiných životů. Ale Jitka byla jenom jedna, takže mě teď jméno žádného plnohodnotného náhradníka nenapadá.

 

Čarování se Stypkou

Píseň jménem Hudci jsi věnovala Davidu Stypkovi, který odešel začátkem loňského roku. To byl taky dobrý kamarád?

Byl. Někdy roku 2015 mě okouzlila jeho první deska Čaruj a zároveň se stalo, že mě David požádal o přátelství na Facebooku – možná proto, že miloval Vlastu Redla, což je z Čaruj ostatně trochu slyšet, stejně jako jeho láska k Buty. O měsíc později už jsem na Davida s jeho Bandjeez tancovala ve Vsetíně, skamarádili jsme se, a vůbec jsem nechápala, jak je možné, že takhle úžasná kapela není slavnější. Proto jsem začala domlouvat společné koncerty, divoké víkendové miniturné, při kterých jsem si občas s Davidem zazpívala nebo se přidala k jeho kapele s mandolínou k písni Čaruj, kam výborně pasovala. Pak ale byla jiná krásná píseň, u které jsem se pokaždé zarazila.

 

A to?

A to Osudová, ve které zpívá: „Špatně skončím nenajdu-li / života smysl aspoň v půli / na mém pohřbu hudci duli / výběrem se neminuli...“ Sama jsem po tatínkovi zdědila takovou pověrčivost, že bych o svém pohřbu v minulém čase nezpívala – na rozdíl od Davida, po jehož smrti jsem na Osudovou pořád musela myslet. Přemýšlela jsem nad tím, o čem vlastně Davidovi hudci duli, a takhle vznikla písnička, o které sice nevím, jestli ji teď David slyší, ale jeho maminka mi děkovala, že si prý pěkně pobrečela... Každopádně když tyhle dvě písně hraju, tak si Jitku s Davidem přivolávám, a od prvního do posledního tónu na ně vždycky myslím.

 

Po jaké vlastnosti Davida Stypky se ti stýská nejvíc?

Mně se po Davidovi tak trochu stýskalo, už když žil. Nakonec se mu kariéra přece jen rozjela, a od té doby jsme si spolu zahráli jen málokdy, což jsem té kapele přála, ale už tehdy mi David chyběl.

 

No a co konkrétně?

Všechny ty večírky. Jamování v hospodě, kdy jsme rozjeli jeden kytarový riff a David začal improvizovat text, který by rovnou mohl i vydat, ale jelo se dál... Vždycky mě navíc fascinovala energie, kterou strhával ostatní – dokud neonemocněl, byl jako buldozer.

 

Mezi námi, i jako onkologický pacient měl víc energie než já.

Taky pravda. Čtyři měsíce před smrtí mě nečekaně vytáhl na pódium v Rožnově, ať si s ním zazpívám „Dobré ráno, milá“, a byl to výborný koncert až na to, že mi vypadával text, moc jsem se neslyšela, a lidi pak sice tleskali, ale podle mě to bylo fiasko. Doufala jsem, že brzy dostanu šanci na reparát, ale času už zbývalo příliš málo.

 

I s Davidem se dalo povídat o intimních tématech?

Dalo, ale debaty s muži jsou trochu jiné, protože babský pokec je babský pokec. Promiň, to nikdy nepoznáš.

 

Milovaný Banát

Vzpomínám, jak jsem vás dva viděl v družném rozhovoru na festivalu v rumunském Banátu.

Zpětně mám radost, že jsem ho tam dotáhla. Hráli jsme v České Lípě, odkud je hlavní pořadatel Štěpán, kterého jsem přesvědčila, ať přijde. Štěpán sice stihl už jen večírek po koncertu, ale David ho i tak hned přesvědčil, že do Banátu patří, což se pak v Rumunsku samozřejmě potvrdilo.

 

Hrál někdo v Banátu častěji než ty?

Jsem rekordmanka, z deseti ročníků jsem vynechala jediný. Stíhá mě třeba kapela Vasilův Rubáš, ale teď mě zatím nedožene, protože letošní ročník vynechat neplánuju. Jen tedy nepojedu legendárním vlakem z Prahy, protože to je sice nezapomenutelný a svým způsobem krásný zážitek, ale natolik divoký a náročný, že už ho raději přenechávám mladším.

 

Jak se vlastně stalo, že jsi inventářem nejexotičtějšího festivalu pro české muzikanty právě ty?

Přesně před deseti lety, když se chystal první ročník, jsem s kapelou točila ve studiu u Ondry Ježka, který se do Banátu chystal. V mé kapele hrál Martin Knor, kytarista z Mňágy, která se tam chystala taky, takže se o Banátu bavili, a já jen matně tušila, že jsou v Rumunsku české vesnice. Hned jsem ale řekla, že tam chci taky, a pořadatelé asi byli rádi za každého účinkujícího, který je ochotný vyrazit do neznáma. Vystoupila jsem z autobusu v české vesnici Eibenthal, rozhlédla se kolem sebe, zaposlouchala do koncertů, napila lokální višňovky, a najednou bylo jasné, že kdykoli to jenom trochu půjde, musím se vracet. Už se nemůžu dočkat poloviny letošního srpna!

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama