Ze svaté zlatá. Jak komunisté nakládali s folklorem

Proč vás zajímá fenomén folkloru za totality?

Sama jsem prožila ve folklorním hnutí velkou část života, nasměrovalo mě to k mé profesi a poskytlo možnost vnitřního svobodného rozvoje v době, která jinak nebyla příznivá k mému nekonformnímu politickému postoji. To mě přivedlo k zamyšlení, jak je možné, že folklor, který se v 50. letech stal nástrojem ideologie, měl zároveň potenciál poskytnout lidem jakési bezpečné místo, ostrůvek svobody v nesvobodném režimu.

 

Takže láska z mládí.

Přesně tak. V bývalém Československu druhé poloviny minulého století navíc folklor našel oporu ve zkušenosti s inscenováním lidových témat E. F. Burianem, a mohl se tak nebývale rozvinout v samostatný jevištní žánr. Folklorní soubory pak paradoxně, jako státem uznávaná zájmová umělecká činnost, schovaly ve svých útrobách celou řadu nekonformních kreativních a talentovaných lidí, kteří tu našli, hlavně v období normalizace, prostor pro smysluplnou činnost. A právě tato ambivalentnost je předmětem mého výzkumu.

 

Co nám může folklorní hnutí říct o komunistickém režimu?

Skrze vyprávění přímých účastníků folklorního hnutí získáváme obraz dobového myšlení: něco dělat a něco jiného si myslet. Ve folkloru se skrylo velké množství jinotajů, posunutých významů, kterým rozuměl určitý okruh lidí a které režim nedovedl odhalit.

 

Bylo to typické pro určité období?

Takto nalezené „ostrůvky svobody“ pod státním dozorem byly příznačné hlavně pro období normalizace a těžko se o této ambivalentnosti dozvídáme cokoli z oficiálních historických pramenů. Folklorní hnutí nám tedy dovoluje nahlédnout do mikrohistorie, takzvaných malých dějin v rámci těch velkých.

 

Tanec jako únik, ale i politika

V čem je tedy perspektiva těchto pamětníků unikátní?

Narativy pamětníků se staly jedinečným zdrojem pro poznání uvažování ve stylu „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“. Jinými slovy: nějak jste se chovali na veřejnosti, abyste nebyli podezřelí systému, ale v soukromí z něj hledali únik. Dokládají ale také skutečnost, že „pod lampou bývá největší tma“.

 

Zakládání folklorních souborů bylo v Československu po druhé světové válce velmi populární. Proč?

První folklorní soubory zakládala už na konci čtyřicátých let levicově orientovaná mládež. Zejména v městském prostředí měly stát tyto kolektivy nést myšlenku socialistického realismu, podobně jako folklorní festivaly a další související aktivity. Nešlo tedy o pěstování lidových písní a tanců ve smyslu uchovávání tradice, jak tomu bylo v období předválečném a zejména na konci 19. století.

 

O co tedy šlo?

Smyslem bylo suplovat kulturu moderní doby, považovanou vesměs za politicky nepřijatelnou. Šlo o realizaci politického zadání, které nemělo na zřeteli zachování kulturního dědictví, ale jeho využití pro reprezentaci nové socialistické kultury.

 

Jak se komunisté po únorovém převratu rozhodli využít folklorní hnutí ve svůj prospěch?

Folklor se díky své snadné přenositelnosti mohl stát i v moderní době majetkem takzvaného lidu, jak jej definovala marxisticko-leninská doktrína – tedy nového „socialistického člověka“, jehož uvědomělost se měla projevovat kolektivností, jednotou a radostným optimismem. A tady sehrál folklor svou nezastupitelnou roli, stejně jako v jiných zemích s autoritativními režimy.

 

Estetika šťastných zítřků

Koho vlastně napadlo, že budování socialismu a folklor můžou jít dohromady?

Folklorní hnutí se stalo vitrínou komunistického režimu, folklorní soubory a jejich programy byly vývozním artiklem, kterým se mělo ostatnímu světu sdělit něco o lidech žijících v zemi se „šťastnými zítřky“. Folklor poskytl celou řadu témat, která se dobové ideologii hodila, jako kolektivnost, masovost či jednota. Jiná, hlavně náboženská témata, byla naopak zakazována. Taková selektivita umožnila potřebnou manipulaci s estetickými hodnotami folkloru.

 

Snažil se režim folklorní soubory ovlivňovat?

Nesporně. Vliv probíhal prostřednictvím nově zřizovaných kulturně-výchovných institucí, které měly řídit zájmovou uměleckou činnost pod státním dozorem. Organizovaly přehlídky, soutěže, školení a semináře, vydávaly příručky, jak správně vést soubor ideologicky i umělecky.

 

A co se týče výukových materiálů?

Vycházelo množství narychlo sestavených výborů z klasických sbírek lidových písní a tanců, které nabízely vhodný repertoár pro folklorní soubory, mnohdy obsahovaly návody, jak sestavit například pásmo lidových písní a tanců s angažovanou tematikou, žádoucí byla i nová tvorba, to znamená písně a tance s tematikou aktuálního venkova a boje s takzvanými kulaky.

 

Příkladem ideologického směru je film Zítra se bude tančit všude z roku 1952. Čím je významný?

Snímek ve své době sehrál roli jakési „agitky“, která měla motivovat k zakládání folklorních souborů po vzoru Sovětského svazu. S důrazem na schopnost folkloru sbližovat lid a napomáhat žádoucí internacionalizaci.

 

Jaká byla divácká a kritická odezva na snímek a jak je vnímán dnes?

Netroufám si posuzovat tehdejší odezvu jako celek, ale součástí našeho projektu byla například i metoda takzvané elicitace, kdy jsme se na film podívali společně s člověkem, který v něm hrál, a pozorovali jeho bezprostřední reakce. Pocity byly velmi smíšené, na jedné straně převládlo dojetí nad vlastní prožitou minulostí, na straně druhé byl patrný kritický odstup, který však ledacos omlouval se slovy: byli jsme mladí a plní optimismu po skončené válce…

 

Krása prostého lidu

Proč byly folklorní soubory součástí spartakiád a průvodů na oslavy Prvního máje?

Důvod je stále stejný: folklorní projev se může stát dobře viditelným znakem či symbolem politické strany, hnutí, moci či ideologie.

 

Nepůsobili chlapci a dívky v krojích trochu atypicky, jako prvek z jiné doby?

Ano, ale i to bylo součástí této estetické ideologie, která má kořeny už v období národního hnutí: kroj jako viditelný znak etnicity byl zpočátku výrazem vlasteneckého přesvědčení, později zdůrazňoval „krásu prostého lidu“.

 

V monografii Tíha a beztíže folkloru jste s kolegy vyzpovídali několik desítek pamětníků. Jak na toto „budovatelské období“ vzpomínají?

Udělali jsme něco kolem 230 rozhovorů s pamětníky z různých souborů Čech, Moravy, Slezska a dospěli ke konstatování, že pro většinu našich narátorů znamenalo období prožité ve folklorním souboru – se vší jeho rozporuplností – smysluplný čas, který přinesl trvalá přátelství, posílil vědomí sounáležitosti a odolnosti vůči aroganci režimu.

 

Návrat ke kořenům pod státním dozorem

Přesto se podoba hnutí musela postupem času zákonitě měnit.

Určitý zlom nastal na konci 50. let, kdy na tíhu folkloru poukázal v roce 1958 spisovatel Vladimír Mináč ve stejnojmenném článku v Literárních novinách. Bylo zřejmé, že množství folklorních kolektivů není udržitelné a postupně jich začalo ubývat. Tento pokles však nebyl likvidační a folklorní hnutí záhy nabralo nový vítr do plachet.

 

 

Co pomohlo?

Členové hnutí přehodnotili svou dosavadní tvorbu a začali hledat nové zdroje inspirace v samotném folklorním materiálu. Výsledkem toho byla další vlna sběratelských aktivit, kde ještě bylo možné zachytit v paměti lidí torza lidové hudebně taneční kultury. S nástupem pražského jara pak přibývají odvážnější pokusy folklor stylizovat do působivých scénických tvarů s využitím starší vrstvy tradiční lidové kultury včetně některých náboženských motivů.

 

Existovala snaha s nástupem normalizace a změny povahy režimu potírat folklorní hnutí?

Folklorní hnutí nebylo nikdy potíráno. Naopak, jeho podpora vládnoucím režimem byla nezlomná. Ale byla tu zároveň výrazná snaha o cenzuru, která se stupňovala zvlášť s možností vyjet do zahraničí na folklorní festival.

 

Jak to v praxi fungovalo?

O tom rozhodovaly již zmíněné instituce, které zajišťovaly státní dohled a vysílaly na zájezdy svá „očka“. Stalo se běžnou součástí života folklorních souborů, hrát určitou hru před člověkem, který se tvářil, že se souborem jede jako státem vyslaný manažer, zatímco členové souboru nedávali nijak najevo, že si uvědomují jeho skutečnou roli. Pro obě strany to bylo vlastně výhodně, protože cesta na Západ byla v té době něčím exkluzivním. Ne vždy ale byla tato cenzura laskavá a ojedinělé nebyly ani případy, kdy následovaly různé zákazy či omezení činnosti, častým jevem byly cenzurní zásahy do textů lidových písní – svatá se například nahrazovala slovem zlatá a podobně.

 

Schovat se do folkloru

Představoval tedy folklor během normalizace a období pozdního socialismu jakýsi únik před oficiálním životem v Československu?

O tom vlastně naše monografie je. Na ambivalenci folklorního hnutí je postavená její koncepce. Pomáháme si pojmem vnitřní emigrace. Jde o vytvoření si individuálního mentálního prostoru, spíš než o konkrétní sdílené prostředí.

 

Objevuje se tento fenomén i v jiných totalitních režimech?

Původně byl tento pojem použit ve studiích o německé literatuře třicátých a čtyřicátých let 20. století, tedy období převládající nacistické ideologie. V našem prostředí se také ujal v orální historii používaný pojem ostrůvky svobody. Neznamenalo to však přímý boj s režimem, spíš jeho ignorování či určitou prorežimní neaktivitu.

 

Jakou roli hraje folklorní hnutí v české společnosti dnes?

Ukazuje se, že všechny zmiňované praktiky, jak se „schovat do folkloru“, jsou nadčasové. Ani dnes si nelze stěžovat na malý počet folklorních souborů a jiných druhů folklorních aktivit.

 

Čím si to vysvětlujete?

Proč tomu tak je, jakou roli zde hraje právě folklor a do jaké míry tu máme co do činění i dědictvím socialismu, se pokusí zodpovědět náš další mezinárodní grantový projekt zkoumající folklorní revivalismus v postsocialistických zemích v souvislosti s dobovou politikou, voláním po udržitelnosti, sociální resilienci či vyrovnáváním se s kulturním dědictvím. Tak třeba si to řekneme v dalším rozhovoru za pár let.