Přivezla desítky kilogramů tropického ledovce. Než úplně zmizí

Šest dní šla pěšky bahnem. Na své cestě vystoupala více než 3 500 výškových metrů. Oba její vědečtí kolegové měli zdravotní potíže a jeden z expedice odstoupil, vědecká práce se tím zkomplikovala. Expedice do národního parku Rwenzori v Ugandě, kde polární ekoložka Marie Šabacká zkoumala tropické ledovce, se tak nevyvíjela úplně podle plánu. I když má grant na to, aby se na ně vydala znovu, návrat si rozmýšlí. Nicméně kvůli náročnosti cesty to není.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Před několika týdny jste se vrátila z Ugandy. Vzorky ledovce zatím čekají v laboratoři. Co děláte teď?

Je to tak, v květnu jsem se vrátila z Afriky, z expedice za tropickými ledovci, kterou podpořil nadační fond NEURON. Tento týden jsem měla odlétat na Špicberky, ale kvůli nemoci jsem musela expedici odložit. Přivezli jsme spoustu vzorků, které jsou uloženy v mrazáku při teplotě -180 °C, a jakmile se uzdravím, budeme na nich pracovat. Chceme izolovat DNA a RNA organismů, které v nich najdeme, a zjišťovat tak, co v tropických ledovcích žije.

 

Chcete své nálezy porovnat s těmi, které jste našla na Špicberkách?

Přesně tak, my dlouhodobě zkoumáme ledovce v polárních krajích a chceme poznat i ty africké. Kvůli oteplování velmi brzy zaniknou, a přitom jsou téměř neprozkoumané. Zatímco ostatní ledovce byly v poslední době ledové propojené, tyto jsou od ostatních po mnoho desítek tisíc let oddělené. Jsou vlastně takovými výspami, ostrovy, a nás zajímá, jaký je na nich život a jak se vyvíjel.

 

Logicky asi organismy na nich nebudou stejné. Nebo ano?

Pravděpodobně ne. Jedním z důvodů je, že tento ledovec nemá sezonalitu tak, jak ji vídáme tradičně u polárních či arktických ledovců. Ty během krátkého léta roztávají, vytváří se na nich voda a v ní se tvoří život. Naproti tomu v tropických ledovcích je kapalná voda stále, protože jsou po celý rok vystaveny zhruba stejné teplotě. Ta se přes den pohybuje lehce nad bodem mrazu a na ledovci se tak tvoří voda, která zase v noci zamrzá. Život se tam tedy může vyvíjet neustále. Klima je tam řízeno monzuny. I když se bavíme o ledovci, leží zhruba padesát kilometrů od rovníku. Už dřívější výzkumy ukázaly, že tam například žije druh želvušek, který nežije nikde jinde na světě. A pak nás samozřejmě zajímají i další konsekvence, co se stane, až ledovec zcela ustoupí.

 

 

Jak výrazně ustupuje?

Ledovec na hoře Mt Stanley se od roku 2014, kdy jsem tam byla, zmenšil a změnil opravdu drasticky. Ledovce na dalších horách od té doby zmizely úplně.

 

Brodit se v bahně

Může z vašeho výzkumu vyplynout něco praktického?

To je složité říct. Zabývám se primárním výzkumem, snažíme se s kolegy hledat a zachovat informace, které jsou v ledovci uložené. Zkoumáme například, jak se který organismus přizpůsobuje těm extrémním podmínkám a jaké k tomu využívá látky. To jsou informace, které se pak dají využít v dalším výzkumu, ale to už je na dalších kolezích.

 

Jak vysoko jste pro tyto vzorky museli vystoupat?

Šli jsme zhruba do 4 900 metrů nad mořem. Národní park Rwenzori je přístupný jen pěšky, nejsou v něm žádné cesty pro auta. Vyráželi jsme tak z vesnice pod národním parkem a šli jsme šest dní, přičemž jsme přespávali na cestě v různých chatách. Délkově to nebylo zas tak náročné, ušli jsme denně i méně než deset kilometrů, horší to už bylo výškově. Začínáte na kvótě 1 400 metrů nad mořem, stoupáte do výšky 4 900 metrů nad mořem. Ale protože přecházíte celé pohoří, nejdete postupně nahoru, ale absolvujete střídavě velké výstupy, a pak zase sestupy. My jsme tam šli v období dešťů, takže jsme se tím těžkým terénem brodili v bahně v holínkách.

 

Jakým prostředím jste prošli?

Začali jsme v deštném pralese, kde žijí šimpanzi a třeba i sloni, i když těch už je velmi málo. Pak jsme se přesunuli do bambusového lesa, poté na vřesoviště, kde začínají ta největší rašeliniště a baheniště. Jak jsme se dostávali do větších výšek, přešli jsme do oblasti alpínské vegetace, a pak ještě výše, do míst, kde jdete jen po skalách a často s pomocí lana. To už se blížíte k ledovci.

 

To zní hodně náročně na fyzičku…

Ano, to je. Jeden můj vědecký kolega, který byl na expedici s námi a který pravidelně jezdí do Himálaje, kde běžně pracuje ve výškách kolem 6 000 metrů nad mořem, dostal druhý den výškovou nemoc a měl závažné problémy po celou dobu expedice. V těchto místech je veliká vlhkost vzduchu. Připravovali nás na to i naši průvodci z tamní vesnice, kteří patří do kmene Bakonjo. Varovali nás, že tamní podnebí právě kvůli vysoké vlhkosti velice špatně snáší občas i lidé, kteří zvládli vylézt na Mt. Everest bez kyslíku. Takže ano, náročné bylo už jen to dostat se k ledovci, kde můžete konečně začít pracovat.

 

 

Jak jste to zvládala vy?

Já kupodivu dobře. Hodně to na mně viselo, takže jsem věděla, že to musím dát. V minulosti už jsem tam jednou byla, ale v období sucha, a navíc jsme tenkrát šli trochu jinou cestou, která byla o něco jednodušší a kratší. Vždy s sebou musíte mít místní portery/nosiče a průvodce a při té minulé expedici jsme je měli najaté přes agenturu, která se o ně nestarala dobře a nebylo to úplně bezpečné. O čemž svědčí i to, že jsem na této cestě spadla nezajištěná do trhliny, i když za to si můžu zčásti sama. Tato společnost už dnes nefunguje a my jsme šli takzvanou jižní trasou. Samozřejmě občas člověka bolí hlava, není mu úplně stoprocentně dobře. Nicméně i přes mé nedávné dvě operace kolena, kvůli kterým jsem tuto expedici dlouho odkládala, to překvapivě šlo. Cesta dolů byla pak právě na kolena náročnější. Naštěstí se nikomu nestal žádný úraz, což by v těch podmínkách bylo velmi snadné. Lehce se stane, že uklouznete, a pak by vás museli dolů snést, protože park nemá k dispozici vrtulník. Největší dík za to patří našim velice zkušeným průvodcům a nosičům ze Rwenzori Trekking Services, kteří se o nás starali, nesli většinu nákladu a díky nim jsme se mohli plně soustředit jen na vědu a filmování.

 

Desítky kilogramů vzorků

Kolik lidí vám pomáhalo dostat se nahoru?

Bylo jich hodně. Měli jsme tři místní velmi zkušené průvodce, a s věcmi nám v průběhu expedice pomáhalo zhruba 60 porterů. Potřebovali jsme dostat nahoru velkou spoustu vědeckého vybavení, některé i opravdu velké a těžké věci. Byl mezi nimi mrazák, agregát, nádoba s tekutým dusíkem, abychom mohli vzorky hned zamrazit, vrtáky na led a podobně. Takže jsme byli docela velká výprava. Bez nich bychom to nezvládli. Během expedice jsme se hodně skamarádili a udržujeme kontakt přes WhatsApp.

 

Vám se expedice vlastně ještě před startem částečně rozpadla. Neuvažovala jste o tom, že ji ukončíte?

Bylo to opravdu komplikované. Začínali jsme jako tým tří vědců. Jeden kolega měl však závažné zdravotní problémy už v hlavním městě, a musel proto odjet domů. Další kolega dostal hned ve druhém táboře výškovou nemoc. Zvládal to statečně, došel až k ledovci, ale byl hodně indisponován a potřeboval jít dříve dolů. O ukončení jsem ale neuvažovala. Věděla jsem, že vědecky to – sice s obtížemi – ale zvládneme. Šli s námi i tři filmaři, jeden z nich, Jan Lukačevič, byl také vědec. Jak on, tak místní průvodci mi při práci na ledovci pomáhali. Jak se samotným vrtáním, tak i s nošením věcí. Vzorků jsme měli několik desítek kilogramů.

 

Absolvovala jste celou řadu výprav, patřila tahle k těm nejnáročnějším?

Určitě ano. Mám za sebou cesty do Antarktidy, Arktidy a vždycky bojujete s nějakými obtížemi. V tomto případě však nešlo jen o přírodní podmínky a náročnou cestu. Měsíce dopředu jsem připravovala veškerá potřebná povolení. V Kampale, hlavním městě Ugandy, na Makerere univerzitě jsem měla vědeckou kolegyni, která s námi spolupracovala. Funguje to tak, že pokud chcete, aby vám byl výzkum povolen, musíte spolupracovat s místními vědci. A ona mi zhruba měsíc a půl před naším příjezdem úplně přestala brát telefon, nereagovala na žádné zprávy. Až po čase jsem zprostředkovaně, přes její kolegy zjistila, že je vážně nemocná. A že všechny věci, které jsme potřebovali, aby dodala na úřady kvůli povolením, nemohla udělat.

 

Co jste tedy dělala?

Musela jsem si tak poměrně rychle zajistit nějakého jiného místního kolegu, který by s námi spolupracoval. Do Kampaly jsem přijela o něco dříve než kolegové a od rána do večera jsem běhala po úřadech a zařizovala všechna povolení a sháněla potřebné věci. Já nejsem příliš trpělivý člověk a v Africe je běžné, že na čem se jeden den dohodnete, druhý den už úplně neplatí. A když splníte veškeré podmínky, vždycky ještě přijdou s nějakými dalšími. Tato stránka je všude velmi náročná, ale tady do poslední chvíle nevíte, jestli vám vůbec výzkum povolí.

 

Nakonec jste ale všechno vyřešila…

Pro začátek. Ale když jsme se vrátili z hor, začalo to celé znovu, protože tentokrát jsme potřebovali povolení na odvoz vzorků. Zažádala jsem o ně dopředu, ale opět nebylo ještě vyřízeno. Nikdy nic není jednoduché a vždy musíte projít přes několik úředníků, než dostanete finální potvrzení. Na letišti při cestě zpět mě donutili všechna ta pečlivě zabalená zařízení rozbalit. I přes povolení nám nechtěli vzít na palubu mrazák se vzorky ani další vědecké vybavení. Když už nám to jeden úředník dovolil, posunuli jsme se k druhému a začalo to znovu.

 

Neodradilo vás to od další práce?

Upřímně řečeno, trošku ano. Když jsem byla v Ugandě v tom roce 2014, zařizoval většinu těchto věcí kolega z Japonska. Teď bylo vlastně všechno na mně. Získala jsem grant na výzkum tropických ledovců a ráda bych v parku Rwenzori dlouhodobě pracovala. Práce s místními lidmi je skvělá a vím, že pro ně jsou naše výzkumy důležité. Silně cítí, že ústup ledovců ovlivní i jejich budoucnost, a hodně se o to zajímají. V důsledku klimatické změny a odlesňování zažívají v podhůří četnější povodně, které jim ničí domy i úrodu. Jsou rádi, když se na to upozorňuje. Také si uvědomuji, že za chvíli tyto ledovce zmizí. Ale musím říct, že množství stresu a energie, kterou musíte věnovat tomu, abyste vůbec mohla se svou prací začít, a těch peněz, které musíte dávat do všech těchto povolení a do každého vzorku, který odvážíte, to všechno mě docela odrazuje. V Ugandě je to navíc v mnoha ohledech jednodušší než třeba v sousední Keni nebo Tanzanii, kde jsou také ledovce.

 

A nyní se chystáte na Špicberky?

Ano, tam je to v tomto ohledu mnohem jednodušší. Jihočeská univerzita má na Špicberkách základnu, pomáhá nám logistický tým. Naši vědeckou skupinu tvoří šest vědců, někteří se mnou byli i v Africe.

 

Takže ve srovnání s Afrikou vlastně taková dovolená?

To také úplně ne, protože výzkum je velmi drahý. Vzhledem k tomu, že platíme za pobyt na stanici i využití lodí, musíme čas, který tam strávíme, maximálně vytěžit. A protože je tam nyní 24 hodin denně světlo, budeme pracovat asi docela hodně. Ale už se tam těším, protože jsem se tam kvůli covidu dva roky nedostala.

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement