Deník Anne Frankové je pro mladé lidi stále aktuální

Anne se narodila v Německu, konkrétně ve Frankfurtu nad Mohanem. Když jí byly čtyři, v její zemi se dostali k moci nacisté a Annina rodina se odstěhovala do Amsterdamu. Měla Anne Franková nějakou vazbu na Berlín?

Přímo v Berlíně nikdy nebydlela, ale říkali jsme si, že je důležité vytvořit stálou expozici o jejím životě. Příběh Anne Frankové je totiž důležitý nejen pro německou společnost, ale zajímají se o něj lidé z celého světa. Vybrali jsme tohle místo proto, že před válkou tady, v okolí náměstí Hackescher Markt, bydlela početná židovská komunita, takže navazujeme i na konkrétní příběhy z této lokality.

 

Rodina Anne Frankové se za války dva roky ukrývala v zadním traktu domu v centru Amsterdamu. Nakonec ale byla skupina vyzrazena a její členové – včetně Anne – deportováni do koncentračních táborů. Anne zemřela pravděpodobně v únoru 1944 v Bergen-Belsenu, bylo jí 15. To je základní linka příběhu, která je globálně známá. Vy však máte v expozici i důležité doplňující informace. Co návštěvníky nejvíc zajímá?

Jsme moc rádi, že k nám jezdí mnoho školních skupin z celého Německa. Někteří mladí lidé slyší o Anne poprvé, jiní toho o ní vědí celkem dost, ale většinou neznají historický kontext. Studenti se nás ptají, jaký byl život Frankových před válkou, a zajímá je, proč emigrovali do Nizozemska. Vysvětlujeme jim, že Annin otec si byl velmi dobře vědom nebezpečí, které by jim jako židovské rodině v Německu hrozilo. Právě proto přijal nabídku německé firmy Opekta, aby založil její amsterdamskou pobočku. Frankovi tam žili v relativním klidu až do roku 1940, kdy nacisté vtrhli do Nizozemska a začaly represe. Anne a její starší sestra Margot musely opustit školu a každodenní život rodiny byl stále obtížnější.

 

NAPOSLEDY SPOLU

Máte tu také mapu deportací, která ukazuje strastiplné putování Frankových napříč Evropou…

To je další častá otázka, kterou nám návštěvníci pokládají. Proč byla Anne a její blízcí v několika různých táborech? Na mapě jsou znázorněny deportační trasy, kde se dozvíte, odkud kam jeli. Od roku 1942 se skrývali v tajné přístavbě obchodních prostor Otty Franka v Amsterdamu. Po dvou letech byl jejich úkryt prozrazen a rodina musela do tábora Westerbork v severovýchodním Nizozemsku. Poté byli převezeni do Osvětimi, kde Otto Frank naposledy viděl svou ženu Edith a dcery.

 

A co se stalo s jeho blízkými?

Dne 30. října 1944 bylo přibližně 1 000 žen z tábora Osvětim–Březinka vybráno na nucené práce v německém válečném průmyslu. Anne a Margot byly mezi nimi, Edith nikoli. Návštěvníkům vysvětlujeme, že trasa deportace souvisela s postupem sovětské armády na východě. Čím více se blížila k Osvětimi, tím více se nacisté snažili vězně deportovat na západ. Anne a Margot poslali do Bergen-Belsenu v Německu, kde obě zemřely.

 

Otto Frank válečné útrapy přežil. Jeho cesta do Nizozemska pak ale trvala několik měsíců. Proč?

Koncem ledna 1945 byl Otto v Osvětimi, kterou osvobodila sovětská armáda. Poté odjel do Katovic a odtud do Oděsy, která je dnes na území Ukrajiny. Tam se nalodil na loď směřující do Marseille. V červnu konečně dorazil do Amsterdamu, kde se znovu shledal s Janem Giesem a jeho ženou Miep, kteří Frankovým za války pomáhali. Otto neúnavně hledal své dcery a zároveň se snažil postavit na vlastní nohy v podnikání.

 

PODOBNÉ POCITY

Po válce se splnil Annin sen. Její deník vyšel v roce 1947 v holandštině, a později v mnoha jazykových mutacích. Proč myslíte, že je o něj dodnes takový zájem?

Byl to jeden z prvních deníků teenagerů, které vyšly brzy po válce. Možná se o tom moc neví, ale Anne měla velmi konkrétní představu, co chce v životě dělat. V deníku píše, že jejím největším přáním je stát se novinářkou a později slavnou spisovatelkou. Věřila, že bude důležité, aby se lidé dozvěděli, co se dělo za války. Mladí lidé, kteří k nám chodí na vzdělávací programy, říkají, že se do těch jejích pocitů umí dobře vcítit, když líčí každodenní realitu, obavy z budoucnosti i to, že je „jiná“ než ostatní.

 

Finální podoba deníku se mnohdy liší. Tušíte proč?

Na jaře roku 1944 vyslechla Anne rozhlasovou výzvu člena nizozemské exilové vlády, aby Nizozemci sepsali své vzpomínky na válku. Byla přesvědčena, že její deník může posloužit jako důležité svědectví. Chtěla vydat knihu o svém pobytu v úkrytu. Skutečná jména například nahradila pseudonymy a některé pasáže vyškrtala.

 

Originál deníku je ve vaší partnerské organizaci Anne Frank Huis Amsterdam, která je přímo v prostorách, kde se rodina skrývala. Co uvidí návštěvníci u vás?

Máme faksimile deníku Anne Frankové včetně stránek, které sama cenzurovala, a pasáží, které její otec po válce vystřihl. Jsou to hlavně části, kde Anne píše nepěkně o své matce nebo se zabývá svou první láskou. Tohle je také velmi blízké současným mladým lidem. Vnímají její starosti i radosti, ale jsou šokováni, když se dozvědí, že přestala psát, protože úkryt Frankových byl prozrazen. Anne je pro mladé lidi ikonou a těžko se smiřují s tím, že její životní příběh náhle skončil.

 

HRANICE SOUKROMÍ

Píšou si dnešní teenageři deníky?

To je hodně zajímavé téma, které mě neustále překvapuje. Někteří si zapisují své prožitky do klasického papírového deníku, ale řada studentů preferuje online formu, například blog nebo web. Během našich vzdělávacích programů diskutujeme také o tom, kde je hranice soukromí. Co chcete, aby bylo jen vaše? A co chcete sdílet nejen se svými blízkými, ale také s naprosto cizími lidmi? V tomhle směru je teď hodně jiná situace než v době, kdy žila Anne Franková.

 

Zaujalo mě, že povzbuzujete studenty, aby psali vzkazy pro budoucnost. Komu jsou určeny?

Předpokládáme, že mnoho mladých lidí se nechce se svými spolužáky dělit o něco osobního. Proto máme v expozici speciální sekci, kde jsou dopisní papíry a obálky, kde mohou návštěvníci výstavy napsat takzvaný Dopis do budoucna. Co by sami sobě vzkázali do budoucna? A co chtějí, aby z toho textu bylo soukromé, anebo naopak přístupné pro veřejnost?

 

HISTORICKÉ PARALELY

Některé dopisy jsou docela nadějné, ale pak je tu část, kde se lidé svěřují, že byli svědky antisemitismu...

Ano, je to stále důležité téma, o kterém je potřeba mluvit. Máme tady dotazníky, kde studenti vyplňují, jestli byli svědky projevů antisemitismu a zda o tom někomu řekli. Těchto záznamů není příliš mnoho, ale některé z nich zachycují opravdu nepříjemné situace. Nedávno jsem dotazníky procházela a je tam poměrně dost příběhů, kdy někdo zažil slovní urážky kvůli tomu, že tady v Berlíně mluvil hebrejsky, ale jsou tam také zaznamenány příběhy ze sociálních sítí, kde se šíří nejrůznější konspirační teorie proti Židům…

 

Mluvily jsme o válce v minulosti, ale nemůžeme ignorovat současnou válku. Diskutujete s mladými lidmi o aktuálních událostech?

Předpokládala jsem, že se na to budou ptát, protože ty příběhy jsou podobné. Stále jde o lidi, kteří jsou v nebezpečí, opustí domov a jdou do neznáma. Mají obavy o své blízké a netuší, co bude. Naši lektoři jsou speciálně proškolení, aby uměli mladým lidem vysvětlit nejrůznější historické paralely. Zatím o tom ale studenti nechtějí mluvit. Netuším proč, ale možná je to tím, že v Berlíně ještě není tolik uprchlíků z Ukrajiny jako například v Polsku. Rozhodně ale očekáváme, že se situace může brzy změnit a že to ovlivní i naše diskuse s mladými lidmi.