Pomoc Ukrajincům: každý den milé překvapení

Uprchlíci z Ukrajiny shání bydlení, školy a školky, zaměstnání… V čem jim můžete pomoci?

Naším cílem je, aby o nás vědělo co nejvíc cizinců, kteří řeší nejrůznější životní situace. Poskytujeme veškeré služby zdarma. Teď je velký zájem o kurzy češtiny v Brně, které máme od rána do večera. Nabízíme také výuku češtiny pro matky s dětmi, kdy jsou společně ve třídě, a nemusí tedy shánět hlídání. Pomáháme i s nejrůznějšími právnickými problémy nebo uznáváním vzdělání.

 

Integrační centra jsou ve všech krajích, ale nyní je o vás slyšet mnohem víc než v předchozích letech. Je to vaše něčím specifické?

My fungujeme třináct let, a jako jediní jsme v rámci Krajského úřadu, což hodně zjednodušuje jednání napříč úřady. A máme tu specializované Skill Centrum, jehož pracovníci vyhledávají kvalifikované lidi na nekvalifikovaných pozicích. Pomáhají jim, aby mohli co nejdřív pracovat v oboru. Před válečným konfliktem nás nejčastěji o pomoc žádali lidé z Ruska, Ukrajiny, Egypta, Vietnamu a Indie, kteří měli naprosto různé profese. Od pracovníků do výroby až po lékaře anebo IT specialisty, protože v Jihomoravském kraji sídlí nadnárodní IT korporáty.

 

Co museli Ukrajinci zařídit, když u nás chtěli pracovat?

Potřebovali získat zaměstnaneckou kartu, která je vydaná na konkrétní pracovní pozici. Jenže vyřídit tento doklad trvalo leckdy několik měsíců. Spousta pracovních agentur vyhledávala pracovníky na Ukrajině a pomáhala jim s touto agendou, ale i tak to byl dost zdlouhavý proces. Nejsložitější je situace ve zdravotnictví, je naprosto běžné, že kvalifikovaná zdravotní sestra z Ukrajiny vezme v podstatě jakoukoli práci a současně s tím se připravuje na odborné aprobační zkoušky a na testy z češtiny. Velké množství jich zkoušky ani nesloží.

 

RYCHLÁ POMOC

Teď ale na takové čekání není čas…

Naštěstí Senát nedávno schválil zákon Lex Ukrajina. Díky tomu se otevřel pracovní trh pro Ukrajince a mají stejné možnosti jako obyvatelé Česka. Nemusí tedy čekat na zaměstnaneckou kartu jako v minulosti. Ten zákon sice velmi zjednodušil přijímání ukrajinských pracovníků, ale stále je velmi složité, pokud chtějí pracovat v oboru a nemohou předložit doklady o studiu. Ukrajinští uprchlíci s sebou většinou nemají ani maturitní vysvědčení, ani vysokoškolské diplomy. Prý by mělo stačit čestné prohlášení, že absolvovali konkrétní školu, ale zatím to není ještě přesně stanoveno.

 

Mají firmy zájem o zaměstnávání uprchlíků?

Naprosto mě ohromilo, kolik firem a institucí se snaží všemožně vyjít vstříc. Nejde jen o nabídky práce, ale také o to, že poskytují informace v ukrajinštině a pomáhají svým zaměstnancům, za kterými přijely rodiny. Například jeden z největších pracovních portálů Jobs.cz během pár dnů vytvořil sekci pro Ukrajince. Přijíždí sem velké množství vysoce kvalifikovaných lidí, ale kvůli neznalosti češtiny nemohou hned pracovat v oboru. Teď je hodně velká poptávka po ukrajinských učitelkách nebo psycholožkách. Budou moci působit na českých školách i bez znalosti češtiny.

 

 

Jak reagují, když jim řeknete, že pro ně je jen nekvalifikovaná práce?

Naprostá většina uchazečů chápe, že asi hned neseženou uplatnění přímo v oboru, ale snažíme se jim všemožně pomáhat, aby jejich kvalifikace nepřišla vniveč. Zrovna nedávno se na nás obrátila profesorka z ukrajinské univerzity, že jí byla nabídnuta manuální práce. Přišla se poradit, zda nejsou i jiné možnosti. I když je to v současné chvíli náročné, snažíme se přemýšlet i trochu víc do budoucna, protože všichni, kdo nyní dostali povolení k pobytu, tu mohou zůstat maximálně rok. Pokud bude válečný stav pokračovat, prodlouží se zřejmě i jejich pobyt. Co bude potom, není jasné, ale byla by škoda, kdyby se během těch dvanácti měsíců nemohli uplatnit v oboru. Však není potřeba je posílat na sázení stromků v lese…

 

Nejdříve sem mířili Ukrajinci, kteří tu měli osobní nebo pracovní vazby. Nyní přijíždí uprchlíci, kteří tady nikoho neznají. Co hlavně potřebují?

Pokud mají vyřešené ubytování, tak se hned snaží sehnat práci, což není snadné, pokud jsou to matky s dětmi a nemají hlídání. Kapacita ve školkách je velmi omezená, ale naštěstí se díky zmiňovanému zákonu Lex Ukrajina odsouhlasilo, že začnou fungovat ve větší míře dětské skupiny. To jsou skupinky dětí v předškolním věku, o které se stará vychovatelka. Není to stejná péče jako v klasické školce, je to spíš na úrovni hlídání, ale i tak to hodně pomůže, protože matky mohou jít do práce. Uprchlíkům doporučujeme, aby průběžně sledovali nabídky na jednotlivých Úřadech práce, protože tam se soustřeďují informace z institucí i firem. Teď je nejvíc nabídek na nekvalifikované pozice, ale pokud umí uchazeč anglicky, tak u nás v kraji má velkou šanci sehnat práci v IT.

 

DVOULETÝ TRÉNINK

Zatím se zdá, že i když je vše dost živelné, tak se daří zvládat první nápor?

Za první měsíc se udělalo tolik věcí, co by jindy trvalo půl roku. Naprosto klíčovou roli v tom hraje spolupráce veřejného sektoru, neziskovek a občanských iniciativ. Těch prvních pár dnů, kdy se daly věci do pohybu, by se bez neziskovek nedalo zvládnout. Záhy se k dobrovolníkům připojil veřejný sektor a teď už je vše propojené. Například na brněnském výstavišti je Krajské asistenční centrum pro uprchlíky, kde jsou zástupci neziskovek, státní správy i občanských iniciativ.

 

Dá se ta spolupráce přirovnat k tomu, co se dělo během pandemie?

Už máme určitým způsobem natrénováno, jak co řešit v co nejkratším čase. Kdyby nebylo pandemie a u nás v Jihomoravském kraji tornáda, tak některé aktivity nejdou tak rychle. Teď to byl obrovský zápřah pro celý náš tým, protože hned od prvních dnů zvonily telefony téměř nonstop. Byli jsme v práci dvanáct hodin denně, včetně víkendů. Pomoc dobrovolníků a lidí z neziskovek je pro nás velmi důležitá, ale naprosto chápu, že už jim dochází síly. Ozývají se nám i ti, kteří u sebe ubytovali uprchlíky, že je jim to líto, ale dlouhodobé soužití by nezvládli. A to naprosto chápu, protože je fér říct na rovinu, co je v jejich silách. Pro uprchlické rodiny by nebylo dobré, aby se musely stěhovat sem a tam.

 

SPOJIT SÍLY

Na rozdíl od dobrovolníků jste se nemuseli nic učit za pochodu. V podstatě děláte to, co celé roky, ale v rychlejším tempu.

Pro nás jsou tohle všechno aktivity, kterým se roky věnujeme, ale najednou jsme v nové situaci. Nikdy jsme neřešili shánění ubytování ani tolik lidí, kteří akutně potřebují právní nebo administrativní pomoc. Nyní čekáme na finanční prostředky, abychom mohli nabrat víc lidí do týmu. Teď je nás sedmnáct na celý Jihomoravský kraj.

 

Takže jste zařadili turbo rychlost.

Přesně! Sídlíme v Brně, ale jezdíme do terénu. Před pandemií cizinci jezdili za námi do Brna, ale teď je to logisticky složitější, takže spoustu konzultací nebo kurzů češtiny máme i v online formě. Pandemie nás naučila přejít s našimi službami do onlinu a teď to využijeme, když se počet cizinců mimo Brno zvýší.

 

Je při tom náročném tempu vůbec něco, co vám udělalo radost?

Každý den mě něco velmi mile překvapí. Například jazykové školy nám nabízí učebnu zdarma, ať tam učíme češtinu nebo střední školy poskytnou třídu a studenti pohlídají děti. Ozvali se nám zástupci organizací, se kterými jsme dřív nebyli v kontaktu, a díky tomu máme mnohem větší manévrovací pole. Celkově je komunikace mnohem efektivnější a začalo se konstruktivně spolupracovat. Samozřejmě, že nesedím na růžovém obláčku. Na jednu stranu mě těší pomoc, ale na druhou stranu se zlobím, když třeba nemám důležité informace, které bych mohla našim klientům sdělit. Leckdy je to ale způsobené tím, že zkrátka ještě nejsou k dispozici. Mnohdy se totiž situace mění doslova z hodiny na hodinu.

 

To zní skoro jako happy end, že se dalo do pohybu zatuhlé úřednické soukolí…

Však ono to ani jinak nejde. Zkuste si představit, že k vám dorazí lidé, kteří utekli před válkou, nemají nic a ptají se: „Teď jsme dorazili, co máme dělat?“ Těžko jim můžete říct, ať si počkají pár měsíců na pomoc.