Povinná škola, ale ne pro všechny. Dívky si na vzdělání musely počkat

31. srpna 2020

Historička Milena Lenderová sleduje historii životních cyklů, zejména žen a dětí, dějiny jejich každodennosti. Tedy způsoby stravování, cestování, bydlení, vzdělání, oblékání. To vše na pozadí „velkých“ dějin.
Profimedia.cz

Marie Terezie byla schopná a chytrá žena. Podívala se, jak funguje Prusko, její úhlavní nepřítel, a zjistila, že mimo jiné dbá na gramotnost svých obyvatel. Neváhala proto, a zavedla vzdělávací povinnost i tady. Těžší to měly se vzděláváním po dlouhou dobu hlavně dívky. „Nejprve stačilo, že bude dívka umět číst, psát, počítat a správně se modlit. V 19. století se ale začal objevovat názor, že Češi jako národ bez vlastního státu potřebují vychovávat děti ve vlasteneckém duchu,“ říká v rozhovoru historička Milena Lenderová. Na univerzitu byl českým ženám povolen vstup až na konci 19. století.

V roce 1774 zavedla Marie Terezie vzdělávací povinnost. Děti musely chodit buď do školy, anebo se vzdělávat doma. O necelých sto let později byla zavedena povinná školní docházka pro všechny. Jak děti novinku přijaly, těšily se do školy?

Určitě to pro ně bylo zpestření jejich dnů a prolomení monotónní práce, hlavně u dětí, které musely pomáhat v zemědělství. V průběhu 19. století pak nabývalo vzdělání na hodnotě a začalo být vnímané jako krok k sociálnímu úspěchu. Je ale těžké na takové otázky hledat odpovědi, protože u dějin dětství nemáte moc přímých pramenů. Něco lze najít například v dětských denících, těch je ale málo a objevují se spíše až ve druhé polovině 19. století.

Co jste se v denících například dočetla?

Reakce na školu jsou pěkné, a to i u takových buřiček, jako byla Zdenka Braunerová (česká malířka, pozn. red.). V patnácti skončila vyšší dívčí školu, kterou v deníku označila jako „milovanou školu“. Problém s deníky někdy je, že nevíte, jak moc v nich fungovala autocenzura nebo dozor rodičů, ale deník Zdenky Braunerové určitě nikdo nekontroloval, psala i takové věci, jako že šla do hospody a kouřila. Je patrné, že to psala spontánně.

Když se vrátím k zavedení povinného školního vzdělávání, kdy se s ním smířili rodiče?

Chudým rodičům se to nelíbilo dlouho, což ještě v prvních desetiletích 19. století dokládají statistiky; z nich je vidět i genderová asymetrie. Daleko víc chodili do školy kluci než holky. V případě děvčat přetrvával delší dobu názor, že vzdělání nepotřebují. Malé holčičky byly taky doma více potřeba, pomáhaly v domácnosti, hlídaly mladší sourozence, tak je do školy rodiče neposílali, anebo jen málo.

Jak si s tímto odporem stát poradil?

V roce 1870 vešla v platnost takzvaná Hasnerova reforma, která prodloužila vzdělávací povinnost z dvanácti na čtrnáct let a školní docházka už byla opravdu povinná. Dolní vrstvy na to reagovaly většinou negativně. V roce 1883 byla proto přijata novela, která vyšla vstříc reptání chudších obyvatel, ale taky třeba velkostatkářů, kteří děti zaměstnávali. Děti mohly do školy chodit opět jen do dvanácti let a mohly být uvolněny v době polních prací.

Stát tedy dokázal vyjít nespokojencům vstříc.

To ano, ale už dávno předtím Josef II. přitvrdil. Rodiče, kteří neposílali své potomky do školy, platili pokuty. Když neměli peníze, byli odsouzeni k obecně prospěšným pracím. A dítě někdy do školy potupně přiváděl četník.