Fotograf Bohdan Holomíček: Hlavně žádný umění!

Kniha tvých starých fotek je, Bohdane, mimořádně povedená!

To děkuju, ale nevím. Ještě jsem ji pořádně nestudoval.

Nevěřím.

Teprve nedávno jsem si prohlédl knížku o Národním divadle, která vyšla skoro před dvaceti lety. Byl to mimochodem můj poslední projekt focený na film, protože v srpnu 2003 jsem dostal k šedesátinám svůj první digitální foťáček Sony, který mě zkazil; nebo spíš zachránil. Práce s filmem už mě trochu unavovala, finančně ruinovala a taky mě nebavilo být pořád zavřený v temné komoře… Je pěkná!

Kdo?

Ta kniha o Národním.

Ale proč ses ještě nepokochal tou novou?

Nedáš si skleničku vína? Mají tu moc dobrý červený – pane vrchní… Mě těší, když ze všech stran slyším, jak je nádherná, ale možná i tahle odezva ve mně vzbuzuje ostych. Nejlíp vím, jak dlouho jsme se v tom s nakladatelem a grafikem šťourali – hrozně dlouho! –, a ty zase určitě víš, jak to dopadá, když se v něčem moc šťouráš. Prostě se bojím, že to třeba nebude úplně ono, a šetřím si listování na později. I tak nicméně přiznávám, že mě ty poslední měsíce nakoply k další práci, a teď už vlastně jen čekám, až skončí výstava. Návštěvníky podle všeho baví, a tak je pro mě formou odměny, že mezi ně třeba obden zajedu – z Janských Lázní to mám kousek. 

Jsem vůbec fotograf?

Vzpomeneš si na nějaký den, kdy jsi vůbec nic nevyfotil?