Jiří Pavlica: Chlapče, přijď do sklepa, naučím tě tahat koštéřem!

Když před pár dny vyšel na dvojalbu záznam neobvyklého koncertu, na němž se sešly skupiny Hradišťan, Spirituál kvintet a operní zpěvačka Dagmar Pecková, vzpomněl jsem si, že mám výročí. Před dvaceti lety jsem nastoupil do novin, a vůbec první rozhovor tehdy vedl s Jiřím Pavlicou, primášem Hradišťanu. „Krásná deska,“ volám mu, „nesejdeme se zas?“ A Jiří přijíždí z rodného Dolňácka do Prahy...

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

V létě roku 2000 ti bylo šestačtyřicet, Jirko, a připadal jsi mi jako postarší muž.

Najednou je čtyřicátník i z tebe, že jo?

 

Přesně tak. A ty na mě, je to zvláštní, působíš mladě.

Jestli jsi starý, nebo mladý, to záleží především na tobě. Náladový morous zestárne rychle, člověk radostný může být mladý až do smrti.

 

Patříš do druhé skupiny?

Rád bych. Určitě mi pomáhá, že mám životní náplň; práci, která dává smysl. Ale jenom to by nestačilo, pro svěžest něco musíš dělat i fyzicky. Na to myslím, když jsem třeba v domě s výtahem: Děkuju, ale já schody vyběhnu pěšky.

 

I koncertování je celkem dřina!

Vidíš, na to bych zapomněl – koncerty jsou tělocvikem duševním i fyzickým a my jich odehrajeme průměrně sto třicet ročně.

 

Před pár lety jsem navštívil fašank ve Velké nad Veličkou a tam vydrželi hrát muzikanti od rána do rána. Zažíváš to někdy?

Kdysi jsem zažíval, ale potíž je v tom, že dokud je člověku pod čtyřicet, nemusí hledět na nějakou tu probdělou noc, tělo ji zvládne. A možná by zvládlo i dnes, ale vlastně už nechci, protože vím, že mě každý další den čekají nějaké povinnosti, na které by mi chyběla energie.

 

A přece: nestýská se ti po tom obyčejném muzicírování, kdy se jde z domu do domu a vypíjí se litry slivovice?

Vzpomínám na to rád, protože třeba právě při fašanku se realita velmi zúží, jsi jen ty a vesmír. Na pár hodin k tobě nedolehne nic z toho trápení, které se na nás jinak hrne z televize nebo z mobilu, jsi v zajetí pár desítek písní, pár desítek lidí, a víc neřešíš.

 

Ale?

Ale v mých letech mě už přece jen víc vzrušuje něco jiného. Přeju si, aby z mé práce měla radost nebo užitek co největší skupina lidí, a to se daří na koncertech. Nehledě k tomu, že z povedeného koncertu může vzniknout záznam, který potěší spoustu dalších lidí – a záznam z fašanku ve tři ráno bych slyšet snad ani nechtěl... Jaký měl titulek ten rozhovor, který jsme dělali před dvaceti lety?

 

„Jiří Pavlica: V Praze vystupuji raději než v Hradišti.“ Pořád platí?

Dnes je mi to vlastně už jedno, protože mám pocit, že Hradišťanu rozumějí posluchači všude. Před těmi dvaceti lety mnoha lidem obzvlášť z moravského folklorního prostředí vadilo, že se hudebně vzdalujeme od autentických projevů, snad měli i pocit, že tím chci folklór kazit, ale vyrostla další generace, která s prolamováním žánrů nemá potíže – a já navíc dospěl do věku, kdy mě moc netrápí, když se moje hudba někomu nelíbí. Vždyť to je normální! Říkám si, že jsem těmto lidem sice neprospěl, ale určitě ani neublížil.

 

Uvažoval jsi někdy o tom, že by ses do Prahy odstěhoval?

Mnohokrát, vlastně kdykoli přišla lákavá nabídka. Poprvé v osmdesátých letech, když jsem působil v brněnském rozhlase, moje žena dokončovala fakultu a stala se z ní etnoložka. Ze Státního souboru písní a tanců nám nabídli práci i s bytem v Praze, ale z několika důvodů jsme nepřijali.

 

Zde si můžete pustit kompletní záznam rozhovoru.

 

 

Třeba z jakých?

Například mí rodiče už byli staří a já je na Moravě nemohl nechat. Potom přicházely další nabídky, ale zvlášť od nástupu internetu je opravdu jedno, jestli bydlíš v Praze, nebo třeba Hradišti, a mně je dobře tam, kde jsem se narodil. Mám klid na práci, které je tolik, že nestíhám, a ještě míň bych stíhal ve velkoměstě. Dostal jsem se do šťastného období, ve kterém se můžu zabývat jen rodinou nebo uměním, a jiné věci neřeším.

 

Když jsme se seznámili, Hradišťan zářil s deskou jménem O slunovratu. Naštveš se, když řeknu, že byla vaším vrcholem?

Ale nenaštvu, prosím tě, asi byla. Tehdy mě srdce přitáhlo k básním Jana Skácela a jejich zhudebnění jsem se věnoval stejně poctivě jako všem dalším projektům. Jenomže život má svá tajemství, takže i když k veškeré práci přistupuješ stejně, některá vznikne pod šťastnější hvězdou a silněji se trefí do vkusu posluchače.

 

Opravdu nemáš racionálnější vysvětlení?

Po desce O slunovratu jsem začal mnohem víc inklinovat k vážné hudbě, a když třeba složíš oratorium Brána poutníků na motivy života svatého Vojtěcha, sotva můžeš očekávat, že si ho pořídí desetitisíce lidí... Taky se nám tehdy na přelomu tisíciletí narodily děti, nejdřív Anička, pak Marek, já se snažil zodpovědně plnit roli tatínka, a mimo jiné jsem složil dvě desky právě pro děti, čímž dopředu omezíš množinu posluchačů. Ale všechno jsem dělal stejně rád jako Skácela, u kterého se to nějak pěkně sešlo.

 

Jak dlouho jsi vlastně v Hradišťanu?

Počkej... pětačtyřicet let jsem kapelníkem, ale přišel jsem dřív, začátkem sedmdesátých let.

 

Takže skoro padesát let! Překvapuje mě, že si ten příchod nepamatuješ...

Nepamatuju si datum, okolnosti ano. Hradišťan jsem si vysnil, každý muzikant v něm byl mistrem svého oboru, ke všem jsem vzhlížel. A teď si představ, že jsem jim měl o pět let později začít šéfovat; takové smečce zralých chlapů.

 

Stálo tě to hodně sil?

Spoustu. Zvlášť proto, že jsem přinášel nové podněty, abychom se posunuli od zaběhnutého folklórního stereotypu. Ale nakonec jsem ledy prolomil. Myslím, že to bylo roku 1982, když jsme vydali desku Byla bitva u Slavkova neboli písně z období napoleonských válek, a tehdy definitivně vykročili na podle mě docela odvážnou cestu.

 

Nová role: amatérský zahradník

Jaký jsi v mládí míval vztah k muzice folkové?

Žil jsem s ní – stejně jako s hudbou folklórní nebo vážnou. V osmdesátých letech jsme se s Hradišťanem účastnili Porty a bylo pro mě důležité, že se tím dostáváme do trochu jiného světa. Sám jsem kdysi začínal v Javorech u Petra Ulrycha, pozorně sledoval Žalmana, Vláďu Mertu, Spirituál kvintet, a můj vztah k folku asi nejlépe ilustruje fakt, že jsme brzy po revoluci vydali společnou desku s Vlastou Redlem.

Teď vydáváte desku se zmíněným Spirituál kvintetem. Co pro tebe tahle kapela znamená?

Kvalitu. Vždycky mě na ní zajímalo například to, že pracuje s písničkami v proměnách staletí, využívala dokonce i renesanční tabulatury. Stejně chytře a šikovně pracovala s lidovou písní, třeba na albu Šibeničky, což mělo hlavně na Moravě i odpůrce, ale mně se to líbilo. Roku 1999 jsme vydali první společné album, Vánoční písně, od té doby se potkávali pravidelně, a pak se roku 2015 stalo, že nás Spirituál kvintet pozval na koncert v Lucerně, kde byla mezi hosty i Dagmar Pecková.

 

A o pět let později z toho setkání vzešlo album?

Vlastně ano. Tehdy v Lucerně to zajiskřilo a Dagmar se zeptala: Co kdybychom něco udělali společně? Já byl rád a Jiří Tichota ze Spirituál kvintetu se tomu taky nebránil; ten od té doby žertuje, že se Dáša naučila nějaké naše písničky a my se naučili nějaké její opery, ale ono to tak v podstatě bylo. Snad jsme tak přinesli další důkaz, že v muzice se nemá škatulkovat.

 

Na tom dvojalbu je jedna věc trochu a druhá hodně smutná. Spirituál kvintet v září ukončuje kariéru a vydání desky se nedožil jeho kontrabasista Dušan Vančura.

Přiznám ti, že my dva s Jiřím Tichotou jsme se zpočátku do vydávání koncertu nehrnuli – všechno inicioval David Burda, což je klarinetista Hradišťanu a zároveň hudební režisér. V době koronaviru nám poslal první nástřel, a teprve v tu chvíli mi došlo, že to má z několika důvodů hluboký smysl.

 

Klidně je vyjmenuj.

Už jsi je vyjmenoval sám. Je to důležitý dobový dokument, protože Spirituál kvintet končí a je naprosto jisté, že takto se sejít ani nemůžeme, protože právě v době koronaviru umřel Dušan Vančura. A k tomu koronaviru ještě něco: při dokončování desky jsem si uvědomil, že jak my, tak Spirituál kvintet zpíváme nejčastěji o lásce, o víře v dobro a o naději, bez které nemůžeme žít. Zrovna letos na jaře mi to připadalo ještě důležitější než kdy jindy a říkal jsem si, že vlastně i z toho důvodu má naše album hodnotu.

 

Dušan Vančura byl tvůj přítel?

Byl, znali jsme se věky, pár písniček spolu udělali a na další se chystali. Jednu pro Marii Rottrovou jsme zrovna měli rozdělanou, zůstane ale nedokončena... V poslední fázi života Dušan chtěl, abych mu nahrál mezihry do písně, kterou složil pro skupinu Antikvartet, v níž byla i jeho žena, ale ani to jsem nestihl.

 

Je ti to líto?

Už není. Po Dušanově smrti mi zavolala jeho žena Zuzka a říká: „Jurášku, my to musíme dodělat, Dušan by měl radost,“ tak jsem mu mezihry nahrál in memoriam. Zvláštní. Jako bych hrál Dušanovi do jiných sfér, přes bariéru času. V duchu jsem se ptal: Tak co na to říkáš, dobrý? Těším se, že Antikvartet vydá desku a že na ní i tahle píseň bude.

 

Dušan Vančura zemřel v dubnu na zánět zubu, který by se dal léčit. On ale údajně nechtěl v období pandemie nikoho obtěžovat a nezašel si k zubaři...

Je bohužel možné, že jaksi druhotně na koronavirus doplatil. A mně zůstala ještě jedna zvláštní, osobní vzpomínka: V pátek hned po jeho smrti rozbolel zub i mě. Nesehnal jsem doktora, víkend prožil s nateklou pusou, pokoušel jsem se o samoléčbu, a pořád měl před očima toho Dušana. V pondělí to na stomatochirurgii vyřešili, jsem o zub lehčí, ale celé mi to připadalo prazvláštně symbolické.

 

Jak jsi zvládal období pandemie ty?

Hudebně nás zabrzdila, protože právě desátého března jsme měli po měsíčních prázdninách začít s koncertováním a snad padesát akcí pak museli zrušit. Ale činnost jsem si našel hned – napsal jsem například jeden smyčcový kvartet a taky se stal amatérským zahradníkem. Nasel jsem mrkev, petržel, ředkvičky, kedlubny...

 

Ještě něco jsi dělal?

Uklízel v domě.

 

Ty bydlíš ve Starém Městě, že jo?

Na rodném gruntu. Takže jsem konečně třídil věci i po tatínkovi, který odešel před dvanácti lety, a představ si, že jsem ve sklepě objevil demižonek jeho slivovice, na který pak nikdo nesáhl. Hned jsem volal syna Marka a naučil ho tahat koštéřem, na což bych za normálních okolností neměl čas. Jako by tatínek vzkazoval: Jak je možné, troubo, že tvůj syn neumí dělat věci, které bývaly pro mě rutinou?

 

Ty máš hudební nadání po tátovi?

Po mamince, která nám zpívala od rána do večera.

 

A ty svým dětem taky?

Jak bych mohl, když jsem byl tři večery týdně někde na pódiu? Ale zdatně mě zastupovala moje žena Martina, která, než se dala na vědeckou dráhu, začínala jako zpěvačka a tanečnice Hradišťanu.

 

Takhle jste se poznali?

Ano. Za tichého dohledu budoucího tchána, který hrál v Hradišťanu třetí housle, takže jsem mu vlastně dělal nadřízeného...

 

Myslíš, že se jednou tvůj syn Marek může stát primášem Hradišťanu?

Zrovna slaví sedmnáctiny, takže bych nepředjímal, a rozhodně ho k ničemu nebudu nutit. Studuje konzervatoř a myslím, že směřuje spíš k vážné muzice. Budu mu ve všem držet palce, stejně jako Aničce, která studuje divadelní režii na JAMU.

 

Ale co kdyby? Co kdyby Marek přišel s tím, že chce hrát v Hradišťanu?

Samozřejmě bych byl šťastný.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama