Jiří Pavlica: Chlapče, přijď do sklepa, naučím tě tahat koštéřem!

V létě roku 2000 ti bylo šestačtyřicet, Jirko, a připadal jsi mi jako postarší muž.

Najednou je čtyřicátník i z tebe, že jo?

Přesně tak. A ty na mě, je to zvláštní, působíš mladě.

Jestli jsi starý, nebo mladý, to záleží především na tobě. Náladový morous zestárne rychle, člověk radostný může být mladý až do smrti.

Patříš do druhé skupiny?

Rád bych. Určitě mi pomáhá, že mám životní náplň; práci, která dává smysl. Ale jenom to by nestačilo, pro svěžest něco musíš dělat i fyzicky. Na to myslím, když jsem třeba v domě s výtahem: Děkuju, ale já schody vyběhnu pěšky.

I koncertování je celkem dřina!

Vidíš, na to bych zapomněl – koncerty jsou tělocvikem duševním i fyzickým a my jich odehrajeme průměrně sto třicet ročně.

Před pár lety jsem navštívil fašank ve Velké nad Veličkou a tam vydrželi hrát muzikanti od rána do rána. Zažíváš to někdy?

Kdysi jsem zažíval, ale potíž je v tom, že dokud je člověku pod čtyřicet, nemusí hledět na nějakou tu probdělou noc, tělo ji zvládne. A možná by zvládlo i dnes, ale vlastně už nechci, protože vím, že mě každý další den čekají nějaké povinnosti, na které by mi chyběla energie.

A přece: nestýská se ti po tom obyčejném muzicírování, kdy se jde z domu do domu a vypíjí se litry slivovice?